Rozhovor s Jitkou Baďurovou z Fakulty technologické UTB ve Zlíně. Ing. Jitka Baďurová, PhD., působí jako odborná asistentka na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, kde se v rámci postgraduálních studií specializovala na obouvání a faktory způsobující zdravotní komplikace nohou dětí. Její profese jí dává prostor dívat se na dětskou obuv jinak než rodič, lékař nebo prodavač obuvi a my vám v rozhovoru s ní nabízíme jiný pohled.
Paní Baďurová, určité období jste věnovala výzkumu v oblasti dětské obuvi a zároveň vad nohou u dětské populace. K jakým závěrům jste dospěla?
Děti jsou velmi citlivé. Sama jako matka máte jistě zkušenost, že když jste byla na mateřské, vaše nálada se okamžitě přenesla na miminko. Později zase, aniž byste před dětmi řešili nějaké problémy, děti vždy vycítily, že něco není v pořádku. Psychologové to formulují, že dítě dýchá a nasává informace celým povrchem těla. Bylo by tudíž naivní si myslet, že dětská noha je tohoto fenoménu ušetřena.
Z biologie víme, že kosti dětí jsou více chrupavčité, protože rostou. To je další „nebezpečí“ pro dětskou nohu, protože omezování nohou tvarem obuvi může růstu nohy bránit, a nebo formovat její tvar. Nějaký závěr z těchto slov? Každý člověk, tzn. i dítě má nohu nějak jinak formovanou. Neexistuje žádný standard, se kterým bychom mohli nohy srovnávat, a ani mezi sebou je srovnávat příliš nelze. Obuv naopak vyrábíme ve standardizovaných velikostech, vybrat tedy správnou obuv na nohu našeho dítěte je věc těžká!
Tabulky velikostí bot se standardizují na základě hromadného měření délek a obvodů prstních kloubů nohou dětské populace. Jedno z posledních měření bylo provedeno doktorkou Šťastnou na konci minulého století, které ale pro standardizaci velikosti obuvi nebylo použito. Výrobci obuvi, resp. kopyt (forem) pro výrobu obuvi tedy pracují spíše se zkušeností „co se dobře prodalo“. To znamená, co rozměrově uspokojilo větší část jejich zákazníků. Rozměry nohou populace například na jihu Evropy se výrazně liší od nohou lidí na severu. Laicky řečeno, naše žena italské kozačky často vůbec nedopne a ani kolikrát neprostrčí patu.
Když si představíme, jak globalizovaný je dnes trh s obuví (dovoz z Asie apod.), nevíme o velikosti konkrétní boty vlastně vůbec nic. A teď chcete řešit otázku, jaké vybrat boty pro děťátko, jehož noha se může rozměrově vymykat, nedej bože, když má nějakou „vadu“. Tvar obuvi a její kvalita ale nohu našeho dítěte velmi ovlivní!
Spolupracovala jste při své vědecké práci s jinými odborníky, např. ortopedy nebo fyzioterapeuty?
Ano, nejsem lékař, ani fyzioterapeut a proto jsem své „pokusy“ prováděla pod jejich dohledem a s jejich vedením. Studovala jsem vliv speciální obuvi určené pro děti s extrémní pronací chodidel, na stav tohoto onemocnění. A závěr? Výsledky nebyly průkazné. Mohu se s Vámi podělit pouze o svůj osobní názor. Více než obuv dětem pomůže dostatek pohybu a správná životospráva.
Jako technolog obuvi, dospěla jste k nějakému jednoznačnému závěru, jak by měla vypadat dětská obuv, jaké podmínky by měla splňovat?
Vlastně už jsem na tuto otázku částečně odpověděla v otázce první. Je těžké vyrobit něco standardizovaného na objekt s takovou tvarovou variabilností. Navíc, obuv je objekt statický, ale lidská noha vládne dynamikou. Na druhou stranu, dnes už se bosky chodit nedá, lidská noha je „navržena“ k chůzi po přírodních površích, jako je písek a tráva.
Sama si odpovězte, kolik toho nachodíte po přírodním povrchu a kolik po zpevněných plochách. Takže, alespoň krátkou odpověď: je těžké vybrat správný rozměr a tvar obuvi. Dětská obuv by se tedy měla vyrábět v co nejvíce tvarech a velikostech, aby si bylo z čeho vybírat. A co jednoznačně mohu říct, měla by být z dobrého materiálu, který neobsahuje látky škodlivé a pokud možno se přizpůsobí tvaru nohy nositele (tuto podmínku vlastně splňuje podle mého názoru jen přírodní useň a to ještě dobře zpracovaná).
Co byste Vy osobně doporučila rodičům malých dětí, kteří řeší u svých dětí vady nohou, případně vadné držení těla? Může pomoci správná velikost bot?
Je opravdu obtížné odpovídat všeobecně na takové otázky. S tím, že by jim obuv mohla vadu napravit, bych osobně moc nepočítala. Co je ale bohužel jisté, špatná obuv může vadu prohloubit, nebo dokonce způsobit!
Je potřeba si ujasnit, o jakou „vadu“ se jedná. Správně zvolená obuv může při nápravě (léčbě) nějakého problému pomoci. Sama o sobě ale nic nevyřeší. To znamená – pozornost věnovat spíše správnému pohybu, podpoře svalového napětí a životosprávě. Při výběru bot si pak nechat poradit odborníkem. Konzultace s lékařem může být přínosná. Ze své praxe znám několik specializovaných protetických pracovišť, kde by vhodnou obuv dokázali vyrobit, je však cenově náročná a tím částečně nedostupná.
Při „léčbě“ pohybem, životosprávou a nákupem běžné obuvi pak dobrý prodavač může být pravým „pokladem“. Důležité je také následné pozorování, jednak zdravotního stavu nohou (otlaky, oděrky apod.), ale především motoriky chůze. Dítě má chodit lehce, přirozeně, používat všechny své kloubní segmenty (odraz přes prsty, flexe v prstních kloubech, ohyb kotníku, kolena, pánve a pokračovat mohu až k hlavě, protože vše na našem těle je zřetězeno).
Pokusím se vysvětlit jednu svou myšlenku: Když si třeba zlomíte nohu, musíte ji mít několik týdnů v sádře. Když Vám sádru sundají, svaly jsou tak ochablé, že je to ve srovnání s druhou končetinou zjevné. Několik dalších týdnů pak musíte rehabilitovat, aby svalová hmota znovu nabyla. Obuv funkci svalů více či méně také omezí, to znamená, že vyřadíme určité svaly z funkce, a tyto zákonitě ochabnou. Měli bychom je pak následně také rehabilitovat.
Dospělý člověk obuv často střídá (na rozdíl od dětí, tam z finančních důvodů koupíme většinou jen jeden pár na sezonu), každá obuv ho omezí v jiném směru. Například obuv nazouvací Vás přinutí zapojit některé svaly na noze, abyste ji udrželi obutou, když ale budete v této obuvi chodit celý den, svaly se dostanou do stresu, přetíží se a zkrátí, takže bychom je pak také měli zase rozcvičit. Spousta z nás jsme aktivními sportovci, ale na tělocvik chodidel se dost zapomíná. Na druhou stranu zaměřit se jen na chodidla je také neefektivní, svalové napětí by mělo být v rovnováze v celém našem těle. Nemoc (vada) je jen následkem vychýlení z rovnováhy.
V Čechách a na Slovensku, hlavně v ordinacích dětských lékařů a ortopedů, rodiče dostávají doporučení, aby obuv pro jejich děti měla pevný opatek, tj. pevnou patu. Vy jste několikrát navštívili i zahraniční odborné kongresy, setkala jste se se stejným dogmatickým přístupem?
V rámci svého postgraduálního studia jsem se setkávala se zahraničními výzkumníky spíše v oblasti technologie. Nikdy jsem bohužel neměla možnost navštívit ortopeda, ani jiné pracoviště zabývající se výhradně obouváním. Na univerzitě ve španělské Valencii však řešili projekt, při kterém měřili nášlapné síly u obuvi bez opatku. Dětské obuvi bez opatku, která byla výrobním programem poměrně renomované španělské společnosti. Výsledky prý byly více než pozitivní ve srovnání s podobnou obuví vybavenou opatkem. Podrobnosti mi ale bohužel sděleny nebyly.
Odborná veřejnost se na jednotném názoru neshoduje. Můj osobní názor je, že opatek není nutný, v případě, že obuv dokonale sedí v patě a je k noze dostatečně připevněna (konstrukční řešení, např. zapínací pásek okolo kotníku apod.). Je nutné totiž nějakým způsobem zajistit stabilitu při chůzi. Pevný opatek se doporučuje především u dětí s nadměrnou pronací. Pokud je ale obuv v patní části příliš prostorná, nepomůže Vám ani pevný opatek. „Líná“ nožka si svůj prostor k pronaci v botě najde.
Jiný osobní názor, a to mé kolegyně, zase je, že při chůzi v obuvi bez opatku je noha rychleji unavená. Možná je to ale jen následek ochabnutí jejího svalového aparátu na noze. A opatek tím, že omezuje funkci určité svalové skupiny, ji také může částečně převzít. Jsou to všechno otázky pro další bádání.
Závěrem bych tedy chtěla všem maminkám popřát, aby jejich volby byly správné, aby v obchodech narazili nejen na kvalitní obuv z dobrých a zdravých materiálů, ale také na kvalifikovaného prodejce, který jim jejich výběr usnadní.
Děkujeme za rozhovor